Simeona jsem poprvé potkala na dvoře krále Leodegara, k němuž jsem přišla na místo nové sokolnice. Tedy přesněji řečeno já a moje vlčice Alma jsme potkaly rytíře Simeona a jeho koně.
Tehdy začaly naše rozmíšky.
Alma je vzácný druh vlka, je to albínka s modrýma očima a je mimořádně inteligentní. Je výjimečná a stejně tak je výjimečné vidět ženu zastávat pozici sokolnice na královském dvoře. Dalo mi dost práce se takhle vypracovat a jsem na to patřičně hrdá.
Kdežto Simeonův kůň Haribald je sice pěkné, ale úplně obyčejné zvíře, na němž si jeho majitel přehnaně zakládá. Kvůli tomu vznikl náš první spor. Ta jeho herka se splašila, když se poprvé setkali s Almou. Alma ho přitom nijak neohrožovala.
No, možná na něj malinko vycenila zuby. Přece jen je to vlk, i když ochočený.
Almin prohřešek však byl úplně nepatrný ve srovnání s popraskem, který kvůli tomu vznikl – Haribaldovo chování splašilo královu oblíbenou klisnu, což se doneslo až ke králi. A protože Simeon už u krále jeden vroubek má, přirozeně obrátil svůj hněv na mě.
Nevím sice, o co šlo, ale Simeon musel krále celkem naštvat, jelikož mu za trest vzal jeho meč. A rytíř bez meče už není tak docela rytíř. Což jsem mu taky řekla.
Tím se naše vztahy moc nezlepšily.
K završení všeho přišel králův pokyn, že máme vyrazit na výpravu do Severních lesů. Spolu. Jen my dva. A naše zvířata.
Já mám vybrat nové sokoly od těch nejlepších sokolníků v kraji, Simeon mi má dělat doprovod, protože cesta může být nebezpečná, obzvlášť teď v zimě.
A tak jsme tady, stojíme za mrazivého rozbřesku ve stájích a nedůvěřivě se přeměřujeme. Simeon už nechal ustrojit dva koně – Haribalda a jednoho pro mě.
„Drž svého psa dál od mého koně,“ varuje mě.
Pohlédnu na Almu, která mi vždy věrně kluše v patách. Beze slova si vyměníme shodnou myšlenku: ten jeho kůň je pitomec.
„Ten tvůj kůň je pitomec,“ prohlásím vzápětí nahlas. „Alma by mu nic neudělala. Zbytečně se splašil.“
Simeon mě propaluje svýma hnědýma očima a já mu oplácím stejně. „Každý kůň by se splašil, kdyby na něho ve stájích cenil zuby vlk. To zvíře tady nemá co dělat,“ trvá na svém.
„Alma je mnohem chytřejší než ta tvoje herka,“ zakončím debatu a vytáhnu se do sedla svého koně.
Vyrazíme. Po zpevněných cestách to jde rychle, jenže brzy zaplujeme do studeného lesa plného sněhových závějí. Zachumlám se do kožešin a starostlivě se ohlédnu po Almě. Její lehké nohy si razí cestu sněhem celkem snadno.
Simeon jede na Haribaldovi přede mnou, vede nás a zarytě mlčí. Čas od času se ohlédne přes rameno. To bude ale zábavné putování, pomyslím si.
Netrvá však dlouho a Haribald se Simeonem se náhle zarazí v pohybu. Nevidím, co je tak vyplašilo, proto se svým koněm zastavím až těsně u nich. Simeonova ostře řezaná tvář je podivně ztuhlá. Dech mu stoupá od úst v bělavých obláčcích.
„Co se –“ Zadívám se před sebe mezi stromy a konečně spatřím to, na co rytíř zírá. Dva divocí vlci. Popojdou blíž. Vypadají hladově.
Než stačím cokoli udělat a než se koně stačí splašit, Alma vyrazí dopředu a vrhne se mezi nás a vlky. Cení na ně zuby a vydává tak děsivé zvuky, že by se Haribald nejspíš strachy počůral a utekl, kdyby Simeon pevně nesvíral otěže.
Oba vlci se přikrčí a začnou vrčet, přeměřují síly. Jsou oproti Almě v přesile, ale taky zesláblí hladem. Zatajím dech.
Trvá to nekonečně dlouho, ale pak se vlci stáhnou do úkrytu stromů a zmizí. Alma ještě chvíli ostražitě sleduje vše kolem, než se vrátí ke mně. „Hodná holka,“ pochválím ji. A pak se obě obrátíme k Simeonovi.
Do tváří se mu vrátila barva, dokonce se zdá, že se pod mým upřeným pohledem lehce začervenal. Odkašle si. „Díky tobě i tvé vlčici. Zachránila nás,“ přizná neochotně.
Přijmu jeho uznání pokývnutím hlavy a dáme se opět do pohybu.
„Kdybych měl svůj meč –“
Nevybíravě mu skočím do řeči: „Za co ti ho král vlastně sebral?“
Simeon se zavrtí v sedle. „Za neuposlechnutí jeho příkazu.“
Zdvihnu obočí. „Jakého?“
Blýskne po mně očima. „Nechtěl jsem se oženit.“
„Tys neuposlechl jeho vůli?“ podivím se.
Simeon sklopí hlavu. „Vím, že mi král svou volbou prokázal přízeň, ale… můj otec byl nemocný, potřeboval jsem se o něho postarat, ne se ženit.“
Zabručím. Za monotónního houpání v sedle o tom chvíli přemýšlím. „Stejně musíš být jeho oblíbenec, že tě rovnou nevyloučil ze dvora.“
„To ty taky, když si tě drží jako svou sokolnici,“ kontruje. Chvíli se přeměřujeme pohledy.
„Jsem dobrá v tom, co dělám.“
„To já taky.“
S tím debata na dlouhou dobu utichne. Udivuje mě, že bručoun jako Simeon vykazuje takovou citlivost v péči o svého otce, a ještě víc to, že se mi s tím svěřil. Ke svému překvapení zjišťuju, že ho to v mých očích dělá lidštějším. Možná dokonce milejším… ale jen mírně.
Je skoro tma, když dorazíme do malé sokolnické osady. Tvoří ji jen několik dřevěných domků na palouku blízko skal, kterými se Severní lesy vyznačují. Právě tady hnízdí sokoli. Mým úkolem je vybrat pro krále ty nejlepší dravce.
S úlevou seskočím z koně. Muži z mého cechu mezi sebou sice zprvu těžko přijímají ženu, ale tady se toho nebojím. Žije tu totiž sokolník, který mě řemeslo naučil. Těším se, až ho znovu spatřím, už je to dlouho, co jsme se setkali naposled.
Přivážu koně a zaklepu na dveře jediného domku, z jehož komína se kouří. „Lutomare?“
Žádná odpověď. Zaklepu znovu. To už je po mém boku kromě Almy i Simeon. Vstoupím dovnitř, v domku je tma, jen ohniště čadí, jako by ho právě někdo uhasil. Něco tu nehraje. Vykročím kupředu, ale Simeon mě zastaví a jednou paží mě skryje za svým tělem, zatímco v druhé ruce sevře loveckou dýku.
Vtom se ze stínu vynoří postava a vrhne se na nás. Simeon ji v letu odrazí a svalí se spolu s ní na zem v jednom nepřehledném chumlu. Perou se. Pak někdo vykřikne, ale ten hlas neznám, není to Simeon ani Lutomar.
Rychle rozhrábnu uhlíky v ohništi, až slabě ozáří scénu přede mnou. Simeon klečí na chlapovi, který leží na zemi, a drží mu nůž pod krkem.
„Tak dost!“ zavelí Simeon. „Kdo jsi a kde jsou Lutomarovi sokolníci?“
„Ti jsou dávno pryč!“ odsekne chlap, celý začouzený od kouře.
„Kam šli?“
Chlap si odfrkne. „Co je mi po tom? Chalupa je prázdná, tak jsem v ní já. A ty mě koukej pustit!“
Simeon odtáhne nůž. „Jeli jsme sem za sokolníky a venku už je tma. Takže je mi líto, ale přespíme tady. A protože ti nemůžeme věřit, jak jsi nám názorně ukázal,“ zvedne se a vytáhne chlapisko na nohy, „musím tě přivázat.“ A za mužova peprného nadávání ho přiváže k nejbližšímu trámu tak, aby se mohl hýbat, ale neutekl ani nás neohrozil.
Pak se obrátí ke mně. „Máš představu, kam mohli jít?“
Zavrtím hlavou a mimoděk se dotknu Almina huňatého kožichu. „Takhle v zimě by hlouběji do skal nechodili. Zřejmě jim došly zásoby a museli pryč.“
Přikývne. „Tak se utáboříme a zítra vyrazíme zpátky. Královi sokoli musejí počkat. Stejně to byl pitomý nápad trmácet se pro ně takhle v zimě do skal,“ zabručí si pro sebe a vydá se odsedlat koně.
„Simeone,“ zarazím ho. „Tentokrát jsi zachránil ty nás. Děkuju ti.“
Jeho oči v šeru tajemně jiskří, když mi oplácí pohled. „Jsme si kvit, Adelaide,“ pronese a vyjde z chaty.
Usměju se pro sebe. Navzdory promarněné výpravě se nám něco přece jen podařilo. Hádám, že se právě zrodilo jedno přátelství. A to vůbec není málo.
© Diana Štelová