Měla to být jen známost na jednu noc, rozptýlení na její lovecké výpravě za urbex fotkami. Skončili spolu v motelu hned u hlavní silnice jednoho pohraničního zapadákova; nemohla se zbavit dojmu, že je to hodinový hotel.
Ráno u snídaně na benzince, což byl jediný otevřený podnik široko daleko, jí Petr vyprávěl o tom, že nedaleko vede farmu s koňmi. Jestli se chce přijet podívat, je srdečně zvaná. Říkala přece, že nikam nespěchá.
„A co to tvoje záhadný sídlo?“ nadhodila. Na historku o rozpadlém zámečku, který patříval jeho rodině, ji přece včera sbalil. A to bylo taky to, co ji zajímalo.
„Vezmu tě tam, je to kousek.“
Hodila do sebe zbytek kafe. „Prima, tak jedeme.“
***
Příjezdová cesta byla plná výmolů a Luciina dodávka, upravená tak, aby v ní na výpravách mohla přespávat, se po ní za Petrovým teréňákem pomalu kodrcala jako lenivá bárka. Koruny stromů, které alej lemovaly, se zužovaly do tunelu, visely jí nad hlavou a vytvářely čím dál větší tmu.
Zaváhala, měla z toho místa divný pocit, jako by vibrovalo negativní energií. Ale přesto pokračovala a zanedlouho spatřila na konci cesty to, co bylo dřív zámečkem, a kolem něho zrezivělou kovovou mříž, která se táhla podél celého pozemku.
Dům měl masivní středovou loď a dvě boční křídla, která zdobily drobné věžičky a cimbuří. Byl už od pohledu v dezolátním stavu, přesto působil majestátně.
V celém místě vládla ponurá atmosféra marnosti a rozkladu. Na sídle bylo něco omračujícího. Jeho mohutné oprýskané zdi se tyčily proti tmavnoucí obloze jako ilustrace apokalypsy. Lucii známým způsobem zamrazilo v zátylku. Z tohohle místa budou skvělý fotky.
Zastavila vedle Petrova teréňáku, popadla brašnu s foťákem a vystoupila.
„Říkal jsi, že to patřilo vaší rodině?“
Petr přikývl a zapnul si teplou bundu ke krku. Zvedal se vítr. „Jo, než nám to vyvlastnili komunisti. Pojď, je tady skrytej vchod.“
Vedl ji do zadní části pozemku k zarostlé části plotu. Odsunul na stranu několik pichlavých větví, které se mu zachytávaly o oblečení. K jejímu překvapení se před nimi objevil otvor mezi mřížemi, tak akorát velký, aby jím prošel dospělý člověk. To jí bylo povědomé.
„Tos vyrobil ty?“
„Mříže už tady byly hodně zkorodovaný, stačilo do nich trochu víc bouchnout,“ přiznal kajícně.
Pokynem ruky jí dal přednost. Lucie se sklonila a protáhla se otvorem dovnitř. Jedna z ostrých větviček ji škrábla na tváři.
Počkala na Petra, který ji navedl k nenápadným dřevěným dvířkům pod úrovní terénu. Vedlo k nim pár kamenných schůdků – zřejmě skrývaly sklep. V brašně měla nejrůznější vybavení od kombinaček po šperhák, kterým si otvírala zrezlé zámky nebo panty, aby se do objektů dostala, ale tady to nebylo třeba. Petr jen vzal za petlici a dveře lehce otevřel.
Protáhli se do vlhkého zatuchlého prostoru, který osvětlovalo jediné malé okénko zarostlé zvenku bujnou vegetací. Rozsvítila příruční svítilnu.
Prostor byl prázdný, krom všudypřítomného prachu a smetí viděla Lucie jen jedny nízké dveře po pravici. Prošli jimi do další sklepní místnosti, stejně prázdné a osvětlené jediným malým oknem těsně pod stropem. Když otevřeli třetí dveře, začínala mít nepříjemný pocit, že jsou v labyrintu, z něhož by se nemuseli vymotat ven. To se jí nelíbilo; vždycky si nechávala únikovou cestu, i ve vztazích.
Venku se navíc ozval dunivý příval vichru, který prolétl sklepem jako ledová smršť a prásknul s vchodovými dveřmi, jen to třísklo. Jako by si s nimi ten dům pohrával.
Obrátila se na Petra. „Předpokládám, že ven taky trefíš.“
Zvedl jeden koutek úst v lišáckém úsměvu, který jí připomněl předchozí noc. „Jasně.“
Nezbývalo jí než se na něho v tuhle chvíli spolehnout.
Provedl ji další, tentokrát větší místností, v níž byla řada výklenků s okny a poházené staré přepravky. Po pravé straně pokračovala malá dřevěná dvířka, nalevo od nich se zvedalo několik schodů k větším a mohutnějším dveřím. Těmi vešli do kuchyně.
Lucii došlo, jak svíravý a dusivý byl zatuchlý vzduch sklepení. Zhluboka se nadechla. Petr prošel kolem starobylého sporáku a obrovského dřezu, který připomínal spíš menší koryto. Celou jednu stěnu lemovala vysoká úzká okna, do kterých bubnoval déšť a co chvíli jimi otřásl závan větru. Byl z nich výhled přesně na otvor v plotě, kterým vnikli dovnitř.
„Nevrátili vám to v restitucích?“ zeptala se Petra a zkusmo přitom ostřila na místnost před sebou. Cvakla pár prvních snímků, i když věděla, že světlo bude stát za houby.
Petr se k ní obrátil s rukama v kapsách. „Ne, otec o to nikdy nežádal, už v devadesátkách to byla barabizna. Navíc tady prej straší.“
Zvedla ostře tvarované obočí nad zelenýma očima. „Ale nepovídej.“
„Ty mi nevěříš? Tak pojď.“
Odfrkla si a šla za ním. Prošli úzkou chodbou lemovanou řadou menších pokojíků, zřejmě pro služebnictvo, než se dostali do rohové, mnoha okny prosvětlené místnosti. V poměrně velkém pokoji nebylo vůbec nic, jen poškrábané a poničené parkety. Část oken směřovala do zahrady v přední části pozemku a bylo odtud vidět i na vchodovou bránu. Postupně obcházeli sídlo kolem dokola.
Petr se k ní spiklenecky naklonil. „Říká se, že tady straší stará hraběnka, Celestýna. Zjevuje se v černých šatech a všechny narušitele vyhání ven.“ Narovnal se v ramenou. „Vlastně je to moje příbuzná.“
Lucie k němu zvedla bradu. „To byste si měli rozumět.“
Vzrušilo ji, jak se na ni díval, jak si prohlížel její červeně obarvené vlasy a drzý obličej, a nechala ho, aby jí strčil jazyk do pusy. Pak se odtáhla a využila světlo v chodbě k několika snímkům.
Prošli řadou zdevastovaných pokojíků a vstoupili do obrovské haly s masivním schodištěm, které se vypínalo přímo naproti vchodovým dveřím.
Špinavá a zašlá podlaha při bližším pohledu odhalila mramor a dvoukřídlé vstupní dveře působily impozantně.
Zatímco Petr pokračoval do pokojů na severní straně domu, Lucii nutkavě přitahovalo poničené schodiště. Začala stoupat nahoru, stupínek po stupínku. Dlaní přitom mimoděk přejížděla po studeném zábradlí, dokud náhle neucukla – prasklina v kameni jí roztrhla kůži na prstu a z ranky se řinula krev. Než stačila bříško prsteníčku vložit do úst, jedna červená kapka dopadla na mramor.
Jakmile dospěla nahoru, bez zaváhání zamířila do pokoje přímo naproti schodišti, který se nacházel nad vstupním portálem. Dveře byly dokořán otevřené a v místnosti nebylo nic víc než potrhané tapety a prošlapané parkety. Na okenním parapetu nahmatala rýhy, které vypadaly jako škrábance od nehtů. Jakmile se jich dotkla, zalehly jí uši, jako by byla pod vodou, a vzadu na krku jí naskočila husí kůže. Zapolykala, když vtom za sebou uslyšela kroky.
Na prahu stál Petr. Přiměla se k úsměvu. „Zůstaň stát,“ řekla mu a zvedla foťák k obličeji. Zaostřila na jeho šlachovitou postavu a stiskla spoušť.
„Ukážu ti pokoje pro služebnictvo, to je teprve depka.“
„Super,“ zakřenila se, protože právě taková místa vyhledávala. Než se za ním vydala, zkontrolovala snímek. „To je divný,“ řekla nahlas; na fotce přímo před Petrem byla skvrna, která připomínala ženskou postavu v tmavých šatech s dlouhou sukní. A určitě ji neviděla v hledáčku. Zkontrolovala objektiv – byl v pořádku.
Najednou ji rozbrněla kůže na obličeji i na rukou. Vzhlédla a naproti sobě uviděla levitovat bledou černovlasou ženskou v černých šatech úplně jasně jako den. Zamračila se na ni, ale pak se jí zatmělo před očima a ztratila veškerou koordinaci. Svalila se na zem jako pytel brambor.
Možná jsem jiná než ty, ale zase tolik se lišit nebudeme. Je dobře, že mě vidíš; konečně někdo, kdo s křikem neutíká. Potřebuju, abys pro mne něco udělala.
Probrala se s trhnutím jako ze zlého snu. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala, a teprve pak si všimla Petra, jak klečí vedle ní se znepokojeným výrazem.
„Co se stalo, jsi v pořádku?“ Všimla si jemných vrásek v konturách jeho tváře a mimoděk se jí vybavilo, jak se jí včera líbilo, že je starší a zkušenější než ona.
„To nic.“ S jeho pomocí se postavila na nohy a posbírala brašnu a foťák, které jí upadly.
„Nevidělas moji prabábu?“ zavtipkoval, ale zmlkl, když viděl, jak se na něho Lucie dívá. „Asi už radši půjdeme, co říkáš,“ navrhl a ona souhlasila.
Když vylezli ze sklepení na mrazivý vzduch venku, konečně se oklepala z šoku. „Nevadilo by, kdybych tady dneska přespala? Ve svojí dodávce, myslím. A zítra bych se sem vrátila. Nestihla jsem si to všechno nafotit.“
Prolezli otvorem v plotě a na druhé straně se na ni Petr zkoumavě zadíval, jako by odhadoval, co všechno vydrží. „Vážně chceš spát tady? Je dost zima,“ dodal, jako by to byl jediný evidentní zádrhel tohohle podivného místa.
„Vážně chci. Jsem velká holka, zvládnu to.“ Posmívala se mu, ale jen trochu.
„Dobře, jak chceš,“ kapituloval. „Ale předtím si dáme oběd u mě na farmě a zajezdíš si na koni, co ty na to?“
Musela se smát jeho vyjednavačským schopnostem. Když se vraceli k autu, ohlédla se. Slabé zimní slunce na okamžik ozářilo průčelí a v okně pokoje přímo nad vstupním portálem, kde sebou sekla, ji zahlédla – bledou ženskou tvář s vysoko vyčesanými vlasy a tmavým kusem látky, který jí zakrýval krk.
Ztěžka polkla.
***
V noci se jí zdálo o ženě v černých viktoriánských šatech upnutých až ke krku, jak stojí u okna a zírá ven do mlžnaté krajiny. Neklidně se převalovala a ten sen se jí neodbytně vracel pořád dokola.
A tak nakonec vstala ještě před rozbřeskem a zachumlaná v teplém spacáku otevřela internet a pátrala. V kraji měli kdysi pozemky Vřesovcové původem z Vřesovic a v sedmnáctém století, kdy povýšili do panského stavu, si tady menší sídlo postavili. Nebylo ničím významné ani turisticky vyhledávané, což se shodovalo s tím, co jí o sídle řekl Petr. Prý by ho rád získal zpět a zrenovoval, ale jednoduše na to neměl peníze.
Co ale věděla jenom od Petra, byla záhada kolem mrtvé hraběnky. Celestýna Vřesovcová prý měla krutého manžela, který ji podle všeho týral a zavíral v sídle na dlouhá léta, kde žila hodně osamělý život. Zvláštní je, že se neví, jak a kdy přesně zemřela, a její tělo se prý nikdy nenašlo.
Narazila na jeden starší záhadologický článek, který hraběnku ve výčtu podivností z pohraničí zmiňoval, ale jinak ani v urbexové komunitě, ani mezi záhadology nikde nefigurovala. Sídlo i jeho tajemství byly dokonale utajené.
Když se včera loučili, řekl jí Petr nečekaně intimní věc: „Máma byla sídlem fascinovaná, chodila tam pořád. Myslím, že se s Celestýnou identifikovala – táta mámu taky bil. Asi je to v rodině,“ dodal s ušklíbnutím. Lucie si vybavila vlastní dětství a radši od těch myšlenek zase rychle utekla.
Chtěla využít ranní světlo, a tak se za třeskutého mrazu, kdy jí od úst stoupala pára, znova vloupala do budovy. Měla trochu obavy, jestli se v členitém sklepení neztratí, ale riskla to a trefila se.
Mramorové schodiště bylo majestátní a v ranním světle vypadalo přesně tak, jak potřebovala. Všude se povalovaly trosky předcházejících staletí; měla pocit, že stačí zavřít oči, dotknout se toho zábradlí a může v duchu procestovat celou jeho historii. Nic cenného tady ale nezbylo – po revoluci vandalové nebo místní všechno rozkradli.
Milovala ten pocit, když se mohla ponořit do místa, které jako by ustrnulo v čase a prostoru, a zachytit jeho rozklad. Vzrušovalo ji to. Natáhla ruku a dotkla se studeného mramoru.
A stalo se to znova. Zamotala se jí hlava, klesla na nejbližší schod, zatmělo se jí před očima a nějaký hlas k ní promlouval:
Tady mě věznil. Nesměla jsem nikam, hlídalo mne služebnictvo. Mohla jsem se jen dívat z okna nahoře v pokoji, jak kolem plyne život – a jak se ke mně on vrací jako nakažlivá choroba. Většinou mne tu nechával samotnou a utrácel mé věno a dědictví ve vysoké společnosti, ale čas od času přijížděl a ve stěnách tohoto domu, kde vyrůstal se svou přísnou matkou, se jeho krutost ještě zvyšovala. Bil mne; jednou, když jsem projevila neposlušnost a vzepřela se jeho vůli, mne dokonce ztloukl kovovým pohrabáčem. Trvalo velice dlouho, než se ty modřiny zahojily.
Načas se to zlepšilo, když se narodil náš jediný syn, Maxmilián. Dokud byl malý, ustaly i Karlovy nevítané návštěvy v mé ložnici. Jenže jak rostl a svému otci se povahou vůbec nepodobal, začal s ním Karl ztrácet trpělivost. Zuřivě jsem ho bránila. Jenže to vedlo jen k tomu, že mi mé jediné dítě vzal, doslova mi ho vyrval z náruče a poslal na vychování do chlapeckého internátu, kam jsem za ním nemohla a odkud mi posílal samé zoufalé dopisy.
Tehdy jsem se odhodlala k největší vzpouře. Unikla jsem odtud a pod záminkou rodinného pohřbu jsem Maxmiliána z ústavu odvezla. Rozhodla jsem se s ním uprchnout. Dostali jsme se kupodivu daleko. Jenže pak nás Karl dostihl v hamburském přístavu.
Lucie se trhaně probrala a zjistila, že leží na studeném schodu. Obloha venku zčernala a z vrcholku schodiště, z té temnoty, ve které se koupal prázdný pokoj s rýhami od nehtů na okenním parapetu, k ní začalo něco sestupovat dolů. Bylo to jako závan chladu, jako by ho na ni někdo vytrvale foukal; plížil se k ní, dokud ho neucítila přímo na tváři a neobemkl její tělo jako kovové okruží.
Dech se jí zúžil a začalo se jí špatně dýchat, jako by měla astmatický záchvat. Chtěla se posadit, pohnout se, ale nemohla. Jen strnule ležela a svíral ji chlad. Přepadla ji syrová hrůza. A pak – pak se ze tmy nad její hlavou zhmotnila bledá tvář ženy bez očí, která ji vtáhla do sebe, jako by sála její děs.
Vzal mi ho, vzal mi mého chlapce! Stáli jsme v davu lidí čekajících na nalodění, když nás obklíčili jeho nohsledi a odvlekli nejprve mne, potom i mého Maxe. Odtáhli mne ke Karlovi, který mne ostře udeřil vycházkou hůlkou do tváře. Sliboval mi všechna myslitelná muka, ale nic se nevyrovnalo tomu, když mi naposledy ukázal mé dítě v rukou drába a pak ho ode mne navždy odloučil. Bylo nesnesitelné, jak můj chlapec křičel. Věděla jsem, že ho už nikdy neuvidím.
Lucie slyšela ostrý chlapecký křik, který se jí zařezával do mozku. Drásalo jí to nervy. Musela si přikrýt uši rukama, ale pořád to slyšela. Otevřela oči a uvědomila si, že je jí hrozná zima.
Ztěžka se posadila. Její tělo jako by vážilo tunu. Bolela ji levá tvář a tupě jí pulzovalo pod okem, jako by ji tam někdo udeřil. Zvedal se jí žaludek. Nedovedla pochopit, jak může na vlastním těle cítit všechno to, co prožila Celestýna.
Ze všeho nejvíc chtěla utéct, hned teď. Karl jí až příliš připomínal vlastního otce, který nikdy nešel pro ránu daleko a kvůli němuž si dodnes úzkostlivě hlídala svou nezávislost na mužích. Jenže zároveň měla hrozný vztek na toho chlapa, který Celestýnu týral. Co s ní ten zmetek provedl? Co jí Karl udělal, že se nikdy nenašlo její tělo, neměla pohřeb ani datum úmrtí v listinách?
Té entity, která k ní promlouvala a strašila ji a kterou právě v duchu oslovila jako Celestýnu, se sice bála, protože jí připadala nevyzpytatelná, a navíc navzdory všem divným místům, která navštívila, a energiím, jež si myslela, že cítí, ducha nikdy neviděla. Neměla s nimi zkušenosti, ale viděla dost hororů na to, aby měla stažený půlky. Jenže taky nebyla srab, byla tvrdohlavá a ten chlap ji pěkně sral.
Byla napumpovaná adrenalinem a byla si jistá, že když teď půjde na půdu nebo do sklepa nebo kamkoli ji ten zatracený duch povede, zjistí, co se doopravdy stalo. Vrátí Celestýně minulost.
Vzala svou brašnu a zamířila nahoru do schodů, ale zarazila se. Něco ji táhlo zpátky do kuchyně.
Tam se zatočila kolem dokola. Jakmile jí zrak padl na dveře do sklepa, věděla přesně, kam má jít. Ta tajemná dvířka, kterými pokračoval sklepní labyrint. Zachmuřeně vzdychla, pověsila si foťák kolem krku a rozsvítila svítilnu.
Zhluboka se nadechla a strčila do dvířek napravo. Šly otevřít jen ztuha; Lucie zaklela a zatlačila do nich vší silou. Hluboká tma, která ji přivítala na opačné straně, páchla prachem a zatuchlinou ještě víc než všechny předchozí sklepní komory dohromady.
Zamotala se do pavučiny a smetla nepříjemně velkého pavouka, kterého tím pohybem nabrala. Oklepala se a rozhlédla se po místnosti. Nikde nic, prostor byl ještě ponuřejší a působil jako kobka.
Zamrazilo ji vzadu na krku.
Překvapilo ji, že v kobce nebyly další dveře, jen otevřený oválný průchod obložený kamennými úlomky, za kterým se černaly stíny. Prošla portálem. Pod nohama jí křupal štěrk a klopýtala o nerovnosti na zemi, podlaha zřejmě nebyla nijak zpevněná, jen udusaná a kdysi dávno vysypaná. O jeden hrbol zakopla a chytila se stěny, aby získala stabilitu – zeď byla pokrytá slizkým povlakem.
Stropy byly nízké, musela hodně sklonit hlavu, aby se nepraštila, takže se plížila podzemím v přikrčené pozici a vzápětí se ocitla na rozcestí. Chodba se větvila do tří různých směrů. Lucie ucítila pnutí v zátylku. Vydala se chodbou vlevo. Tímhle způsobem prokličkovala ještě několik zákrut, jako by ji něco vedlo. Byla si jistá, že sama cestu ven nenajde, ale na to teď odmítla myslet.
Země pod jejíma nohama začala mírně klesat a vzduch zhoustl. Svítilna výhrůžně zablikala. I Lucii se hůř dýchalo, měla pocit, že vdechuje jenom koncentrovaný prach, a tak si přetáhla šátek přes pusu. Mžourala před sebe, viděla jen malou výseč ozařovanou kuželem světla, a opatrně našlapovala.
A pak se konečně ocitla v místě, ze kterého ji rozbrněla kůže po celém těle. Svažující se chodba vyústila v tmavou kobku, která se na první pohled nelišila od těch ostatních. Ale Lucie vnímala rozdíl. Všechny ty temné víry, které kolem ní v blízkosti sídla kroužily, se zkoncentrovaly, jako by vycházely přímo odtud. Pohlédla ke stropu, a přestože ho nemohla vidět, náhle si byla jistá, že mramorové schodiště je přímo nad ní.
Na obličeji jí přistálo něco mokrého, asi kapka vody z vlhkosti, která se srážela na stěnách. Sáhla si na tvář a prohlédla si prst pod světlem. Byl temně rudý jako krev. Lucii se okamžitě vybavilo, jak se na schodišti řízla do prstu a potřísnila ho vlastní krví. Dech se jí strachy zúžil.
A pak vzhlédla a přímo před sebou uviděla ženu v černých šatech.
***
Proti její vůli se jí kolena rozklepala strachy. Jenže nebylo vyhnutí, Celestýnin duch už ji měl v hrsti. Její černé oči byly obrovské, a když se do nich Lucie zadívala, věděla, že tentokrát s ní klesne až na dno propasti.
Lucie položila blikající svítilnu na zem a se slovy „Tak pojď“ pevně sevřela víčka. Vzápětí v duchu spatřila Celestýnu, jak stojí u toho proklatého okna, upnutá v děsivě nepohodlných šatech. A pak obrátila hlavu a zadívala se přímo na ni, na Lucii, její černé oči jako by si ji přitahovaly k sobě.
V kobce sklepení cítila, jak se k ní blíží něco mrazivého a tak děsivého, že se jí chtělo zvracet. Vší silou se udržela na nohou a nechala Celestýnu, aby do ní vstoupila. Jako by se její vlastní existence rozplynula, najednou neměla hranice ani jasný tvar. Už neviděla Celestýnu, ale prázdný pokoj a okno s výhledem na pochmurnou krajinu kolem sídla. Kolem krku ji něco škrábalo – pohlédla dolů a uviděla na sobě naškrobené černé šaty. Vyděšeně couvla a zakopla.
A pak uslyšela na chodbě za zavřenými dveřmi kroky. Byl to on. Začala se v panice rozhlížet, kudy by utekla, ale mohla tak nanejvýš skočit z okna.
Vrhla se k němu, ale ani to jí Karl nedopřál. Vešel a začal na ni řvát – bylo to zvláštní, ale slovům rozuměla jen napůl, jako by měla hlavu pod vodou. Dokonce slyšela, že mu sama něco odpovídá, ale bylo to stejně podivně tlumené, jako by se hádali skrze ni. Vyrozuměla, že se Celestýna pokusila kontaktovat Maxmiliána, který už musel být dospělý, a že se jí to povedlo. Karl zuřil. Tvář měl zkřivenou vzteky a byl celý brunátný – při bližším pohledu Lucii došlo, že je opilý.
Jako otec, když mě mlátil. Panebože. Začala před ním couvat ke dveřím, které se za sebou nenamáhal zavřít. Věděla, že opilý je ještě horší než obvykle, přestával se už úplně ovládat. To se vzápětí potvrdilo, když po ní mrštil svou hůlkou.
Na nic nečekala a vyběhla ze dveří. Lucii zmátlo, že sídlo vypadalo jinak, ale Celestýna znala cestu a hnala se po schodech pro sloužící do spodního patra. Karl za ní utíkal a řval takové nadávky a výhrůžky, že jí tuhla krev v žilách. Cítila Celestýnin strach, byl jiný než předtím. Tentokrát se opravdu bála o život.
Schovala se do jednoho z nepoužívaných pokojíků pro služebné. Přitiskla se ke stěně a snažila se ani nedutat. Pot ji svědil pod těmi škrábavými šaty, Lucie si uvědomovala, jak mizerně se v těch těžkých sukních a korzetu pohybuje. Měl nad ní tolik výhod. Proto ji ani nepřekvapilo, když vzápětí vtrhl do dveří a chytil ji pod krkem.
Strašně zuřil. Pochopila, že si jeho syn myslel, že matka dávno zemřela, a když dostal matčin dopis, prudce to otci vyčetl. Chtěl ji hned vidět, chtěl ji přestěhovat do města, všechno zkazit. Tak to mu Karl namluvil – že Celestýna zemřela. A ona mu tu lež rozbila napadrť.
Uhodil ji pěstí do tváře, až tvrdě dopadla na zem. Nestačila ani vstát, když ji do břicha udeřila jeho noha ve vysoké holínce. A znovu a znovu. Vyrazil jí dech, podle prudké bolesti v hrudním koši usuzovala, že jí zlomil nějaká žebra. Křičel, že tentokrát ji zabije doopravdy a jednou provždy se jí tak zbaví. Po několika úderech do obličeje a hlavy ztratila na okamžik vědomí.
Probrala se ve sklepě, to Lucie bezpečně poznala. Vnímala Celestýnin strach, její bolest, její vztek. A ze všeho nejvíc její odhodlání zůstat naživu kvůli synovi.
Převalila se na špinavé zemi a zaostřila. Ve světle lucerny viděla, jak Karl jen v košili s vyhrnutými rukávy kope krumpáčem do měkké půdy. Věděla, že ve sklepeních jsou místnosti, které neměly nijak zpevněnou podlahu, byly to prostě kobky. Vzápětí jí s hrůzou došlo, co dělá – kope jí hrob.
Neubránila se ostrému zalapání po dechu, jak se snažila přes všechnu bolest zmláceného a polámaného těla zvednout, a to ji prozradilo.
Karl ustal v práci a obrátil se k ní. Najednou slyšela jeho slova zcela zřetelně: „Tak ty ještě nemáš dost, ty čubko.“ A rozmáchl se proti ní krumpáčem.
To bylo to poslední, co spatřila.
***
Lucie se s trhnutím probudila na studené zemi. Svítilna definitivně doblikala, takže kolem byla úplná tma. Už měla zase svoje tělo, ale cítila se v něm neskutečně podivně – ještě před chvílí byla celá zmlácená, cítila tu bolest všech končetin, přesto jejímu tělu nic nebylo. Jen zima a strach.
Přiměla se zklidnit třas a natáhla nohy i ruce na zemi. Celestýniny ostatky byly přímo pod ní pod vrstvou hlíny. Uvědomila si, že jí tečou slzy.
Zase ten podivný chlad. Žena v černých šatech se skláněla nad ní a jediné, co Lucie viděla, byly její blýskavé oči, kterýma k ní promlouvala. Bylo tu něco, kvůli čemu Celestýnin život stál za to – její syn Max. To kvůli němu se držela tohoto světa i po své smrti.
To kvůli němu a jeho potomkům potřebovala odvyprávět svůj příběh; chtěla, aby znali pravdu. Lucie si vzpomněla na Petra – on byl Maxmiliánův potomek. A Lucie mu tu pravdu řekne, pokud se odtud dostane.
Zhluboka se nadechla a pak si uvědomila, co je jinak – Celestýna zmizela, byla tam úplně sama, v temné vlhké kobce bez světla. Už to nemohla vydržet.
Vyklopýtala z kobky a zběsile škrtala zapalovačem, který nahmatala v kapse křiváku. Než se jí ho podařilo rozsvítit, zabočila chodbami několikrát tak, že už nevěděla, kudy přišla. Když jí došlo, že se v podzemí, kde Karl zavraždil Celestýnu, doopravdy ztratila, začala v panice hyperventilovat. Sedla si na bobek, strčila si hlavu mezi kolena a snažila se uklidnit dech.
„Klid, Lucko, to bude dobrý,“ opakovala si, ale ve skutečnosti věděla, že už nic dobrý nebude. Všechno bylo pěkně v hajzlu, ona byla v hajzlu. A neměla nejmenší tušení, jak se dostane ven.
Vzala zapalovač do obou rukou a konečně ho rozsvítila. Byla na dalším rozcestí. Měla matný dojem, že při zběsilém úprku sem mírně stoupala, ale pak se mohla ztratit kdekoli v labyrintu chodeb. Pomalu se narovnala, jak jen jí to nízký strop dovoloval. Zavřela oči.
V podzemí bylo hrobové ticho, ozývalo se jen občasné odkapávání vody. Věděla, že se za ní rozprostírá obrovská temnota, že tam v zemi leží mrtvá Celestýna, a poprvé ji napadlo, co se stalo s Karlem. Kde byl vlastně pohřbený?
V tu chvíli ji ovanul závan ledového vzduchu, který se prostě neměl odkud vzít. Roztřásl ji chlad a zježily se jí chloupky na těle. Pohrávalo si s ní sídlo, nebo tu snad skutečně byl i Karlův duch? A pokud ano, co všechno jí mohl udělat?
Na nic nečekala a rozeběhla se chodbou přímo proti sobě, uháněla, co jí síly stačily, dokud před sebou nespatřila úzký pruh slabého světla – dřevěné dveře zůstaly pootevřené. Protáhla se tou úzkou škvírou, až si sedřela kůži, a zatáhla za kovové okruží, aby je za sebou zavřela – a s nimi i vše, co skrývaly.
Padla na zem ve známé místnosti před kuchyní. Oddechovala do prachu a špíny na podlaze. Tady byla díkybohu zpevněná, žádné mrtvoly.
A pak zaslechla nějaký hluk zvenku. Chvíli poslouchala. Zdálo se, že někdo volá její jméno, dokonce troubí na klakson. Petr, musel to být on.
S úlevou se přetočila na záda a zkontrolovala foťák. Ale ne, rozbila si čočku, do hajzlu.
Vetřela se jí vzpomínka na otce, který jí nepříjemným způsobem splýval s Karlem. Celestýna byla tak odvážná, vzepřela se mu, našla si důvod, proč žít dál. Třeba by Lucie mohla zkusit něco podobného s Petrem.
Najednou už chtěla být u něho. Zvedla se na nohy, když vtom za sebou uslyšela zaskřípění pantů. Znovu ten smrtelně ledový chlad. To přece není možné, ty dveře zavřela…
Obrátila se a tam stál Karl s krumpáčem.
© Diana Štelová