Byla jsi ta nejkrásnější dívka na Vladoborghově dvorci a já jeden z jeho družiníků. Chystali jsme zrovna velkou loveckou výpravu, slavil se svátek Lughnasad a na počest druidů a jejich žáků, kteří k nám zamířili ze severních lesů, bylo třeba připravit bohatou hostinu. Poprvé jsem tě spatřil, když jsi mně a mým družiníkům rozdávala amulety na dobrý lov. Učarovala jsi mi, možná doslova, a já ztratil řeč. Každému jsi amulet na kožené šňůrce navlékla kolem krku a na muže přede mnou ses usmála. Čekal jsem, že i mně věnuješ jeden z těch úsměvů, dychtil jsem po něm jako malé děcko, ale ty jsi místo toho zvážněla a tvé ruce s amuletem se zarazily v pohybu.
Zadívala ses na mě, jako bych ti přinášel špatné zprávy, jako bych byl krkavec, jehož křik protne slunečný den a po něm už nic není, jak bývalo.
Opětoval jsem tvůj pohled, ačkoli se ve mně všechno svíralo. Tvoje oči mi připomínaly lesní tůně, do té chvíle se v nich jiskřilo a najednou byly temné a hluboké. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného.
A pak ten okamžik pominul, ty ses pohnula, zvedla jsi ke mně amulet a čekala jsi, až skloním hlavu. Lehce ses pousmála. Pomalu jsem schýlil hlavu a srdce se mi rozbušilo, když mě na šíji pošimral jemný dotek tvých prstů.
„Děkuju ti.“
„Ať ti bohové přejí dobrý lov, Slavibore.“
Zamračil jsem se. „Odkud znáš mé jméno?“
To už ti v očích hrály šibalské ohníčky. „Jsi přece slavný bijec.“
Spíš sis ze mě tropila žerty. „Ale já neznám tvoje.“
„Však ho brzy poznáš.“
Ozvalo se troubení rohu. Věnoval jsem ti poslední pohled, než jsem odspěchal za družinou. Tvůj amulet se mi houpal na prsou.
Na lovu jsme se v jednu chvíli rozdělili, abychom vystopovali kance. Šel jsem sám lesem, najednou se ozval sojčí křik a přímo přede mnou se vzduchem sneslo k zemi modře pruhované pírko. Sledoval jsem ho, jak v pomalých elipsách klesá k zemi, pak jsem se sklonil a zdvihl ho. Jasně modrá barva mi připomínala některé záblesky tvých očí; zastrčil jsem ho do mošny. Sotva jsem vzhlédl, vynořil se z křoví opodál divočák. Zvedl jsem luk s šípem a napnul tětivu.
Sojčí pírko nás provázelo celou dobu. Po návratu z lovu jsem tě vyhledal a daroval ti ho na oplátku za amulet, který mi přinesl štěstí. S uzarděním jsi ho přijala, prý ti přátelé říkají Sojka. Řekla jsi mi, abych přišel večer před hodováním k opuštěné chýši v lese. A já přišel. V tom horkém letním večeru jsme se poprvé milovali.
Oslavy trvaly několik dní, během kterých jsem ti úplně propadl. Nosila jsi ve vlasech zapletené sojčí pírko ode mě a mne na prsou hřál tvůj amulet. Poslední noc slavností jsem se teprve dozvěděl, kdo doopravdy jsi.
U posvátného dubu se konal rituál k uctění boha Lugha a ty jsi k mému překvapení byla jednou z devíti panen, která měla projít zasvěcením a stát se kněžkou, uchovat učení druidů… Ale to jsem nemohl dopustit. Zmizela bys do severních lesů a už bych se s tebou nikdy nesetkal.
Vystoupil jsem a požádal Vladoborgha o nevěstu na zkoušku. Za Lughnasadu se takových manželství na rok uzavírala spousta, na tom nebylo nic neobvyklého. Jenže já požádal o tebe. Na palouku se rozhostilo ticho. Pak předstoupil jeden z druidů, stařičký kmet, a začal nás zpovídat. Když vyšlo najevo, že ke mně chováš stejné city, rozhněval se a na místě tě proklel. Před zraky všech ses začala měnit v jeden z posvátných stromů.
Snažil jsem se to zastavit, ale marně. Nikdy nezapomenu na pohled v tvých očích, zatímco ses proměňovala v dubové proutí – připomínaly mi hlubinu lesní tůně jako při našem prvním setkání a při okrajích duhovek modře pableskovaly jako sojčí peří.
V tu chvíli jsem pochopil, že jsi celou tu dobu věděla, jaký osud ti přinesu, a přesto jsi na mě nezanevřela.
Na tvém stromě sedávají sojky. Jsou dny, kdy je pod ním plno jejich peří. Snažil jsem se vší mocí, po dobrém i po zlém, přimět druida, aby svou kletbu odvolal, ale neustoupil a jediné, co mě samotného ochránilo před stejným osudem, byla ochrana Vladoborgha. Nestál jsem o ni. Chtěl jsem, aby mě druid proklel, abych mohl být s tebou navěky. O nic jiného jsem bohy neprosil.
Druid se nám za zradu svého učení pomstil tím, že nás rozdělil. Proseděl jsem u tvého stromu celé dny a noci, kdy se hájem ozýval jen můj vzteklý řev a někdy taky pláč. Nakonec jsem už v kraji neměl stání a odjel jsem. Opustil jsem tě.
Vracím se ale pokaždé uprostřed léta. Zdejší lidé už mě nepoznávají. Oslavám boha Lugha se vyhýbám, vždy zamířím přímo k tobě. Zasvětil jsem pátrání po druidovi všechen svůj čas, stále hledám někoho, kdo by ti mohl pomoci a zbavit tě tvého prokletí. Ale cítím, jak jsem zestárl. Mezitím tvůj strom vyrostl a zmohutněl.
Alespoň to mě konejší – vím, že jsi naživu.
***
Pořád nosíš ten amulet, který jsem ti dala. Přestože se mé tělo proměnilo v kmen a listoví, můj duch se tu stále vznáší a díky tomu tě cítím. Pokaždé poznám, že se blížíš. Chodíváš v době vrcholného zrání všeho živého a s tebou přilétají krkavci, kteří se vrhají na čerstvě posečená pole. Jejich krákorání jsem slyšela, když jsem tě poprvé spatřila. I tvé oči mají barvu jejich peří.
Dojímá mě, jak ctíš ten krátký čas, který nám byl souzen, ale milý, kéž bys tak přišel o svátku Samhain! Jedině tehdy se otevírají brány mezi světy živých a mrtvých, mezi nimiž jsem uvízla, jedině tehdy bychom se mohli znovu shledat. Vždyť i ti tví krkavci tě k tomu nabádají.
Ale ty jsi příliš tvrdohlavý, stále hledáš někoho, kdo by mě zbavil této podoby. Vyčítáš si, že jsem byla prokleta tvou vinou. Nepochopil jsi, že co je souzeno, nelze změnit a my lidé máme na osud jen pramalý vliv. Zatvrzele jdeš proti proudu a provázejí tě jen ti tví krkavci a toulec se šípy.
Jak ráda bych tě opět sevřela v náručí a přitiskla k sobě. Nelitovala jsem ani jedinkrát.
Měla jsem být jednou z mála nositelek posvátného učení a můj život měl být úzce spjatý s přírodními cykly. Teď je s nimi spjatý ještě těsněji. Jsem součástí všehomíru a někdy s ním tak splynu, že už nerozeznávám jasně kontury sebe samé.
Kdyby ses ke mně nevracel, možná bych se sama sobě ztratila nadobro. Jsi má kotva, která mě upomíná na mou lidskou podstatu. Ale míjíme se v čase a já nemám, jak s tebou promluvit. Posílám za tebou jen ty krkavce, aby tě ke mně přivedli v to temné, tajemné údobí na konci podzimu.
Čekám, až se unavíš.
***
„Jsem starý,“ říkám nahlas tvému dubu, když se před ním třesu v ostrém větru. Tvé větve už nemají skoro žádné listy, bolí mě je tak vidět. „Přišel jsem pozdě. Narazil jsem na někoho, kdo znal druida, který tě proklel, a stopa vedla až daleko na sever,“ bručím, navzdory chladu usedám na zem a uchyluju se do jediné náruče, kterou mi můžeš poskytnout – opírám se o kmen tvého stromu. „Myslel jsem, že jsem blízko, ale byla to jen další vypálená vesnice, o které kolují pověry, že tam straší.“ Unaveně zakloním hlavu a zavřu oči. „Copak už nikde nejsou žádní druidi? Opravdu jste byli poslední?“
Vtom se doubravou prožene meluzína. Otřesu se. Dny už jsou krátké a padá tma. Studený vzduch ke mně nese pach tlejícího listí, jalovce a vzdálených ohňů, a když konečně otevřu oči, je černočerná tma, jen pár hvězd pableskuje na nebi. Je to zvláštní čas, kdy se setkávají dva světy. Kéž bys tak z jednoho z nich mohla vystoupit.
Amulet pod mými šaty se zachvěje, jako když se blíží nebezpečí. Zpozorním a sáhnu po zbrani, jakkoli tuším, že proti čemukoli, co se blíží, bude k ničemu. Po zátylku mi přejede mráz, neznámá síla jako by mě proti mé vůli stahovala dozadu a pak – se mým tělem rozlije nečekaná blaženost. Úplně se do ní ponořím. Jsem znovu ve tvém náručí. Dokonce slyším tvůj hlas, jak vyslovuje moje jméno.
„Sojko!“ zalykám se.
„Konečně jsi přišel.“
Vrátila ses ke mně. Nevím, v které říši jsme se to setkali a celou podivuhodnou noc jí bloudíme, ale je mi, jako bych znovu nalezl klid. A když se ráno probudím a nade mnou se sklání tvůj strom, ten klid přetrvává. Zhluboka se nadechnu a naslouchám ševelení tvého listí, tak jako jsem v noci naslouchal tvému konejšivému šepotu.
Jsem doma.
© Diana Štelová